a miluju ty chvíle kdy mám otevřený okno a poslouchám padající kapky. Je v nich příslib něčeho novýho, jako by déšť smýval naše hříchy a křivdy, který jsme způsobili, a který byly způsobený nám. Ale jako by něco takovýho bylo možný. Někde ve městě, možná, toho jsou lidi schopni, ale my, co žijeme na okraji nezapomínáme. Vrací se nám všechny vzpomínky, ať už dobrý nebo špatný a někdy nás obohacujou, někdy dusej. Možná je bláhový přát si, že až se probudím, budu v sobě mít jasno. A ikdyby se to třeba stalo, nezapomenu a všechno se za mnou potáhne až do smrti.
Advertisement
