Stanu se kavárenským povalečem

.. protože sedět v kavárně dvě hodiny po zavíračce je stejně nejlepší. S kamarádem, který vám přese všechny rozdíly stejně rozumí a chápe vás. Kdy za okny leje a déšť je hnusně studený a vítr fouká, je lezavo že bych kočku ven nevyhodil. A stejně milionkrát za den pochybuju, jestli jsem se rozhodl správně a milionkrát a jednou jsem ujištěn že ano.  A ikdyž je mi smutno, tak to zvládnu. Protože musím a protože to byl první krok k tomu nenechat se děsit mnoha cestami a jednu si vybrat. Tu kterou jsem cítil jako nejlepší, ikdyž tolik bolí. Protože nejsou špatné cesty, jen po některých dojdu do cíle za delší čas a třeba víc unaven a s jinými zkušenostmi.

někdy prostě..

..je špatné každé rozhodnutí, které uděláte. Ať už je jakékoli.

Prší

a miluju ty chvíle kdy mám otevřený okno a poslouchám padající kapky. Je v nich příslib něčeho novýho, jako by déšť smýval naše hříchy a křivdy, který jsme způsobili, a který byly způsobený nám. Ale jako by něco takovýho bylo možný. Někde ve městě, možná, toho jsou lidi schopni, ale my, co žijeme na okraji nezapomínáme. Vrací se nám všechny vzpomínky, ať už dobrý nebo špatný a někdy nás obohacujou, někdy dusej. Možná je bláhový přát si, že až se probudím, budu v sobě mít jasno. A ikdyby se to třeba stalo, nezapomenu a všechno se za mnou potáhne až do smrti.